Co v Návodu na kočku nebylo
Návod na kočku jsem už zmínila. Moc mi pomohl, zejména v začátcích, kdy jsem o tom, jak se starat o kotě, vůbec nic nevěděla.
Ale nebylo tam to nejdůležitější - varování.
Že do naší domácnosti s příchodem jednoho jediného maličkého miloučkého kotěte vtrhne nebezpečný živel, troufám si tvrdit že přímo přírodní katastrofa. O tom se tam mlčí.
Kotě napochoduje k vám domů suverénněji než londýnská královská garda při střídání. A od prvních vteřin to působí, jako že tam patří odjakživa. Přesně tak se totiž u vás chová - jako kdyby tam na rozdíl od vás už dávno bydlelo. Ví, co kde máte dokonce líp než vy. To vy jste ti, kteří se začnou ve své domácnosti cítit jako vetřelci :-)
Naše mňoukající pohroma formátu tajfunu zdevastovala naši klidnou domácnost během pár dní!
- Najednou na nás začaly padat květináče...
- Nacházeli jsme potrhané záclony... (ani netušíte, jak parádně se po nich šplhá)
- Záhadným způsobem se nám otvíraly skříně a vysypával obsah
- Také padaly drobnosti z poliček.....
- Papírové utěrky trpěly nějakou zvláštní formou sebedestrukce = jak jsem je nechala na lince, vždy se, pochopitelně samy, roztrhaly na malé kousky...
A všechno tak nějak samo, pachatel nebyl nikdy odhalen ;-)
Jen kolikrát jsme ji málem zašlápli, to se ani nedá spočítat.
Ta sebevražedná magorka byla prostě všude!
Na záclonách, na skříni, na posteli, na klávesnici, když jsem potřebovala něco dělat....prostě kdekoliv. A kdykoliv. A vždy přesně tam, kam jsme někdo z nás zrovna šlápli (nechápu,jak to dělala, ale byla opravdu i na třech místech naráz :-))) ).
Všechno, co se jen trošku pohnulo, bylo k lovu. Jasná kořist.
Naše nohy například.
- Chodíš bosa - OK, vrhnu se na tebe, drápky, zoubky a už to jede.
- Vystrčíš v noci palec zpod peřiny? Fajn, přijdeš o něj, už letím....
(Parádní probuzení takhle kolem třetí ráno, řeknu vám, fakt super. Vylítávala jsem leknutím pravidelně asi tak dva metry nad postel!).
- Nový gauč? Že na něj nemám lézt? Super, už si brousím drápky....
A jako bonus kvanta chlupů. Všude.
A můžete mi, prosím, někdo vysvětlit... Tohle jsem totiž nějak nepobrala, jak se tříměsíční kotě dostane na dva a půl metru vysokou skříň, když je hladká a nemá žádné poličky, šuplíky, zkrátka nic, aby se po ní dalo šplhat???
(samozřejmě z ní spadla, naštěstí se jí nic nestalo)
My ateisti jsme se v té době modlili, aby ten prcek už vyrostl a dostal rozum :-)
Noo... dočkali jsme se.... vyrostla....a přešla rovnou do puberty :-))
Kočičí puberta je taky super. Najednou to zlatíčko, co už umí reagovat na své jméno, totálně ohluchne. Takový to "žvaň si co chceš, a já si budu taky dělat co chci" :-)
Naštěstí i z tohoto to kotě vyroste.
Dnes je z Čertice pětiletá kočičí dáma a jsme rádi, že ji máme. Její temperament se zklidnil, nic neničí, nezlobí. Prostě zlatíčko. A neskutečný mazílek.
Bez kočky by naše domácnost byla taková nějaká...nekompletní.
Jo, a varování na závěr: ve své posteli se s příchodem kotěte už nikdy v pohodě nevyspíte, bude tam vždy obsazeno ;-)
A jaké máte zkušenosti s koťaty vy?